Bála jsem se, bojuji.

Jak často nás život překvapí? Mile i nemile. Najednou se můžeme ocitnout někde úplně jinde, než kde jsme mysleli, že budeme. Minulý rok touto dobou jsem se těšila na prosinec strávený v knihkupectví, abych mohla svému příteli nakoupit ty nejlepší dárky. Myslela jsem, že tak bude vypadat zbytek mého života- po boku partnera, o kterém jsem byla přesvědčená, že je na celý život. Ale naše cesty se rozdělily a jsme každý někde jinde. 

Teď myslím na spoustu věcí. Kým chci být, jak se chci cítit, co chci dělat a co chci dokázat. Rozchody nejsou nic příjemného a upřímně, jsem si první týdny připadala děsně. Věčně jsem byla někde na pivě, protože jsem nesnesla prázdnotu vlastního bytu. Když jsem byla doma, musel tam se mnou pořád někdo být- kamarádi, rodina, prostě někdo. A potom co odešli, jsem se rozbrečela a prostě brečela, ani nevím proč. Stačila k tomu písnička, vzpomínka, předmět. 

Trvalo to týdny a já se začala soustředit na sebe. A rozhodla se začít dělat něco, co jsem chtěla udělat už dávno:

1. Začala jsem každý den po práci chodit s Bowiem na procházku. Bowie běhá a já čistím hlavu. Je to takový můj přechod z práce do osobního života. Chodíme po poli (v jakémkoli počasí) a já vypnu pracovní mód a uvolním se.

Živote,

Sama se občas nachytám, jak můj mozek skládá slova bez toho, abych se nějak výrazněji zapojovala. Psaní mě vždy bavilo a vytrhávalo mě z reality, z potíží, z těžkých životních situací, které jsem z různých důvodů už nezvládala.

Někdy mě moje texty dovedly k tomu, aby mi bylo lépe, jiné mě dovedly k slzám a některé zase k pochopení. Během psaní si totiž kolikrát uvědomím něco, co mi celou dobu unikalo. A proto píšu. Chci vědět proč se některé věci dějí. 

Píšu často o lásce, bolesti, nenávisti, podvodech a nespravedlivosti, maličkostech a radostech. 

Za posledních pár týdnů se můj život otočil vzhůru nohama. Vím, že vztahy končí, ale dokud se Vás to nedotkne, nevěnujete tomu takovou pozornost. Vím, že lidi často píší o nových začátcích, ale já si ten svůj neuměla reálně představit. A teď jsem tady. Po čtyřech letech svobodná, v novém bytě, s novou prací, sama s Bowiem, knihami a spoustou slov, které mi běhají hlavou. 

Cesta k porodu ... vítej na světě

22:00

Trošku zmatkujeme. Nejsme si úplně jistí, zda jít na centrální příjem nebo rovnou na oddělení. Co já vím? Tohle všechno jsem si měla zjistit ve čtvrtek, kdy jsem tu byla objednaná na prohlídku porodnice. 

Nakonec nás paní z příjmu skutečně posílá rovnou na porodní oddělení. Když zazvoníme, tak se při odpovědí na otázku: "Dobrý večer co potřebujete?", fakt usmívám: 

"Dobrý večer, nechci rušit, ale asi budu rodit" :o)

Recenze: "Příběh služebnice" - Margaret Atwoodová

K některým knihám prostě přijdu úplnou náhodou. Třeba jako k této. Seděly jsme s mamkou u sestry doma a dohrál nějaký film, tak jsem si chvíli hrála s ovladačem a nechala tam něco, co se jmenovalo "Příběh služebnice." Říkala jsem si, že ten název odněkud znám, a tak to tam nechávám. 

Ségra vykoukne z kuchyně a ptá se, co jsem pustila, tak jí odpovídám a ona na mě: "No tak to je ale brutální seriál!" A bylo. 

Následujících několik hodin jsem strávila u seriálu a nestačila se divit. Když jsem šla do práce, vyprávěla jsem o tom kolegyni a ona říká, že ví, že nám ta knížka tento týden přišla na sklad. No a bylo to. Vzala jsem ji a četla a četla. 

Ať je příroda Tvůj lék!

Nejsem si jistá, kolik z vás nosí v srdci a v hlavě písničku od skupiny Lunetic "Ať je hudba Tvůj lék", ale já se jejím názvem v tomto článku inspirovala.

Chtěla jsem Vám napsat, jak se dostat z krizí pomocí přírody, protože to je pro mě na seznamu léčby číslo JEDNA.

V tomto roce jsem si prošla několika těžkými zkouškami a ne vždy jsem se cítila úplně v klidu, happy jak dva grepy a usměvavá tak, jak bych si přála. Ne, byla jsem v depresi, brečela a doufala, že shora přijde nějaký signál k tomu, že už bude líp.

Oceněná vs. Neoceněná (Hodiny z olova vs. Kavárna v Kodani)

V minulém měsíci mi KNIHCENTRUM věnovalo knižní výtisk knihy "Hodiny z olova". Těšila jsem se jako malá. Popis této knihy byl úžasný, přesně něco takové jsem si chtěla přečíst, navíc o Číně, ta mě moc zajímá. Celá jejich kultura, ta odlišnost, pravidla. Chtěla jsem vědět víc. Překousla bych i množství stran, které kniha má. Nejsem totiž fanoušek tlustých knih, například Cizinka mě velmi láká příběhem, ale těch stran a stran. 

Autorka vypráví příběhy několik bezejmenných hrdinů. Popisuje je a jejich životní příběhy a já, ať se snažím jak se snažím, tak se v této knize topím. Když jsem si přečetla prvních několik desítek stran, musela jsem začít znova. Přišlo mi, že čtu náhodná slova postavená vedle sebe a že autorka se tak snažila o jedinečnost vyprávění, až mě ztratila.

Buďte sami sebou

Minulý týden jsem se vám na instagramu svěřila s něčím, co mě dlouhé roky trápilo a odezvy byly velké. Říkám si tedy, že jsem nebyla jediná a o čem to vlastně mluvím? 

Svěřila jsem se vám s tím, že jsem se na střední škole necítila vůbec dobře. Kdyby to začalo až na střední škole, bylo by to fajn. Když jsem byla malá, chodila jsem do školky a do školy až po půlku 4. třídy s dětmi, se kterými jsem vyrostla, ve vesnici, kde jsem vyrostla. Ale přišel rozvod našich rodičů a já začala chodit na základní školu o pár vesnic dále. 

Nebudu vám nic nalhávat, děti umí být zlí a já od půlky 4. třídy až do konce 9. třídy věděla, že mezi ně prostě nepatřím. Měli to svoje a nikoho jiného tam pouštět nechtěli. Byla jsem pro ně cizinec a nedej bože, když zjistili, že můj taťka je podnikatel a já vlastně vůbec nejsem taková chudinka, za kterou mě měli. Že jsem ovšem žila s mamkou a zase tak dobře se nám nedařilo, to už neřešili. Těšila jsem se, až z té školy vypadnu a upřímně jsem věděla, že s těmi lidmi už se neuvidím. Občas si vzpomenu na hlášky jako "že mám tak mastnou hlavu, že by se na ní daly smažit řízky" po tom, co jsem strávila celou noc v slzách, protože přítel mojí mamky ji rozbil nos.  Za to jsem je ze začátku nenáviděla, potom jsem jim přála, aby byli v mé kůži, a pak jsem se na ně vykašlala. Ať se baví.